Jakmile vletím do Pádské nížiny, nabiju všechno bez větších problémů. Pokud už nebude tma. Po pár hodinách jízdy byla moje průměrná rychlost kolem 7 km/h. Málokde se dalo vůbec jet. Všude jsem se šmikal po bahně, že jsem občas tlačil i po rovině. Cesty byly hojně využívané, a tak jsem viděl doslova stovky šlápot. Asi to tu nikoho nepřekvapovalo. Radši jsem si vypnul měření tepu i výkonu, protože jsem si vůbec nebyl jistý, jestli se mi podaří tyhle apeninské hory přejet. Nemohlo chybět ani nalepovací bahno, které mi z kola udělalo fat bike. Tady se pořádné pláště příliš nevyplatily. Větší šířka dokázala nabrat víc bahna. Klackem jsem se snažil ty nánosy oloupat a alespoň jsem si užil uspokojující pocit, kdy hrouda pleskla o zem. Kdo váhá, ten nejede Když jsem se vydrápal až ke klášteru Monte Senario, přece jen se cesta změnila k lepšímu. Bahna bylo sice pořád dost, ale dařilo se mi ho klouzavými pohyby projíždět, když jsem míjel poutníky. Do San Piera dokonce vedl kus po silnici. Podařilo se mi ponabíjet pár procent a hned to šlo do navigace.
Otevřela jsem okno, chvíli hleděla na hvězdy, užívala si čerstvý vzduch, a pak jsem zalehla. Usnula jsem okamžitě. Příjemné sny se ale nekonaly. Skočila po mně hnusná noční můra. Nesnesitelná bolest Ležela jsem v posteli vedle vnučky a z rohu místnosti se odlepil stín. Byla to žena, poměrně mladá, ale rozcuchaná, se šíleným výrazem v očích. Chvíli zírala, jak spíme, a pak se rozběhla a skočila mezi mě a vnučku. Nemohla jsem se pohnout. Ta žena se přilepila k mým zádům a zaryla mi dlouhé nehty pod žebra a cosi mumlala. Hrozně mě to bolelo, pořád jsem se ale nedokázala pohnout. Hrozně jsem se bála o vnučku, která spala na druhé straně manželské postele. Modlila jsem se Ta šílená ženština se mnou cloumala na posteli a smála se jako blázen. Nakonec se mi přece jen povedlo se probrat. Posadila jsem se na posteli celá zpocená a rozsvítila jsem lampičku. Po ženě ze snu nebylo ani památky. Úporně jsem přemýšlela, co si s dotěrnou noční můrou počnu. Jak jsem se nikdy nemodlila, vzpomněla jsem si alespoň na známou dětskou říkanku Andělíčku, můj strážníčku.
Přišlo mi to jako šílený, až absurdní motiv. Aneta Vignerová se rozpovídala o mateřství: Bylo pro mě hodně náročné A tak jsem se vydala ohmatat si místo, udělat si podrobné rešerše – jsem typem autorky, která musí na místě vždycky alespoň den pobýt, nasát atmosféru. Tenkrát jsem potkala svoji první pamětnici. Převyprávěla mi historii Barky a Ludwika, zamilovaného páru, který teprve před svatbou zjistil, že jsou sestřenice a bratranec, a museli proto požádat o papežský dispens. Šlo o první příběh z mé knihy, který jsem kdy slyšela. Pamětnice mi ho vyprávěla dokonce nad hrobem lidí, o kterých tak zaujatě hovořila. Mimochodem, prožili mnohaleté šťastné manželství. Jak jste zareagovala? Byla jsem z jejího vyprávění úplně perplex. Ten příběh je totiž naprosto neskutečný! Odešla jsem nahoru k dolu Gabriela, sedla si pod kaštan, zapálila cigáro a řekla si – ne, to není námět na povídku, ale na román! No a tak jsem odjela domů a začala psát. Neustále se pohybujete mezi Prahou a Ostravskem, v čem vidíte největší kontrasty mezi oběma regiony?
Zhasla jsem lampu a opakovala si tu modlitbičku stále dokola a v mezičase prosila všechny svaté o ochranu vnučky. Děsivý zážitek Až do rána jsem neusnula. Po pokoji stále někdo chodil, lezl i po zemi, slyšela jsem mlaskání. Jakmile jsem se začala propadat do snu, chytila mě ta mrcha za palec u nohy a kroutila jím. Když jsem sebou trhla, ozval se zlomyslný smích. Byla jsem šťastná, když se konečně začalo rozednívat. Na chvíli jsem usnula. Byl klid. Vnučka mě ale vzbudila v sedm, abychom stihly snídani a vyrazily za dalším dobrodružstvím. O nočním děsu jsem jí raději nic neřekla, aby neměla strach. Sama jsem se ale z tohoto hrůzostrašného zážitku dlouho vzpamatovávala. Marie H. (70), Praha